Všichni chceme mít šťastné děti, a zároveň si myslíme, že to stojí spoustu peněz. Musíme jim sehnat nejlepší školku, zařídit kroužky, cpát jim do hlavy angličtinu od dvou let. Odvézt je z bodu A do bodu B, protože na každém rohu číhá nebezpečí. Nakupujeme ty nejchytřejší hračky.. Ale už nezbývá moc času si s nimi hrát. Moje dcera se dost času v plném pokojíčku hraček nudí. Popravdě, mě by to taky nebavilo. Všechno na dosah, všechno k mání. Není po čem toužit, co si představovat, co si přát.
Pamatuju si, že jsem měla hodně málo hraček, ale byla jsem venku celý den a večer žadonila o každou minutu navíc. Ani si nedovedu vybavit, co všechno jsem venku dělala, ale muselo to být úžasné, protože jsem nepotřebovala jíst ani spát. Určitě to nestálo majlant a nebylo to z plastu. Máma na mě neměla moc času, a jsem jí za to vděčná.
Johi miluje výpravy. Výpravy kamkoli, čím tajemnější, tím lepší. Čím víc kopců, tím lepší. Čím později se vrací domů, tím je to dobrodružnější. Nejraději vyráží s tátou. S batohem plným dinosaurů a proviantem. Se mnou jezdí ráda na hory. Ty malé nožky zvládnou i 15 km bez obvyklého "kdy už tam budem"? A speciální kapitola je babička a děda. Protože tam je ten jedinečný svět, kde se vytvářejí ty nejkrásnější vzpomínky. Tam se nosí řízky do postele, tam se myje studenou vodou, tam se naučí co mají rádi králíci, co se sype slepicím, jaké rostou houby v lese a jak vypadá noční obloha a ty se tam odehrávají věci, které se rodiče nesmí nikdy dozvědět.
Štěstí je v maličkostech, které přehlížíme
